Pocity z JWOCu

Tak jsem se k tomu konečně dokopal. Avšak nečekejte nějaké dlouhé napínavé čtení plné zvratů a dojemných částí. Půjde jen o krátkou slátaninu mých pocitů, které nejdou vyčíst z výsledků.

Pokud se řekne mistrovství světa (ať už normální nebo juniorské) většina lidí si představí obrovské závody s davy lidí a obrovským shromaždištěm. Opak je však pravdou. Kam se takové závody hrabou na ještědský oblasťák. Jsou jen 2 kategorie, 320 závodníků, pár trenérů a trochu fanoušků (zde bych jenom s radostí dodal, že český funclub byl tím největším!). Ten rozdíl je ale v tom, že každý má velké ambice.

Dalším faktorem, co bych rád zmínil, je realizační tým. Do té chvíle, než jsem to prožil, jsem si neuměl představit, kolik toho pro nás obětují! Celkově jich na nás 12 závodníků bylo 5: hlavní trenér s 2 pomocnými, fyzioterapeutka a kuchařka (a jak ta uměla vařit!). To, jak se o nás starali, bylo neuvěřitelné, doslova nám splnili vše, co nám na očích viděli. Ale pravou oddanost jsem poznal až na závodě. Zde byl jeden trenér v karanténě, další těsně před startem, další při průběhu arénou (ten nás občerstvoval) a poslední na nás čekal hned u vyčítání a uklidňoval nás. Klobouk dolů před jejich výkony!!

A co výsledky? No s těmi spokojený nejsem. Avšak již jako úspěch beru, že jsem se tam nominoval. Klasika = šest minut v pytlíku, sprint = průměr (ale ten mi nikdy nešel), middle = šest vteřinek od postupu hodně mrzelo (jinak výkon poměrně dobrý) a štafety = nadprůměrná spokojenost (v neredukovaném pořadí 10. místo bé štafety – takto neskončila minulý rok ani áčková štafeta). Ale o to víc jsem rád, že se dařilo jiným členům a mohl jsem s nimi tu radost prožívat – z každého závodu minimálně jedna medaile = každý večer minimálně jedno šampaňské (to už tak super nebylo).

A co dál? Právě pracuji/trénuji ve Švýcarsku a hned poté jedu na soustředění do Švédska. Tréninkový základ snad bude stačit a na podzim se pokusím nominovat na Světový pohár.

Koště